Houby

22. července 2010 v 11:16 | Imala |  Povídky
            Je listopad. K zemi se snáší spousta barevného listí, v podzimním větru. S kámošem jsme domluvení, že půjdeme na houby. Ale ne na jen tak ledajaké houby. Vydáme se hledat lysohlávky. Na první pohled nenápadná malá hnědá houbička. Už se těším na ten nechutný čaj. Nechutný, ale vstupenka do jiného světa. Do lepšího světa.
            Ozvou se první tóny mého oblíbeného songu od MHD. Zvednu to. Lukáš. "Zdar"…."Jo jasně". Sraz v deset u místního lesa.to máme..za půl hodiny. Oháknu se a razim. Ještě mi stihne přijít smska. Martin nejde. To si sakra nechá ujít tenhle track?! Jeho problém.
            Dorazím k lesu. Už tu čeká Týna. Tak ještě Lukáš a jde se. "Martin nejde," prohodím. "Jakto?" Zeptá se. " Není mu prej dobře. Je blbej. Sedlec track si pořádně užijem. Dofám teda že tady budou jako dycky." "Toje fakt magor," zakroutí hlavou. "Hele už de Luky," kývnu jeho směrem.
            "Zdar." "Čau." "Tě prsk!" zazubí se na nás. "Tak dem, ne?" Zeptám se. "Jasně," odpoví Lukáš.
            Vlezeme do lesa. Zase ta známá vůně, po se mi spousta listí a jehličí, drobné větvičky
praskají po nohama. "Hele! Támhle jsou nějaký houby," všimne si Týna. Rozběhneme se tím směrem. Zakroutím hlavou: "To nejsou hlávky." Jdeme dál nějakou chvíli. Luky se za křiku rozběhne: "Čumte! To sou určitě oni!" Rozběhneme se s Týnou taky. Začneme je házet do látkové tašky. Asi pět moc pěkných kousků.
           
"Hele srnka!" Ukáže Týna. Jo jo pěkný, pomyslím si, kdyby se ale radši koukala po houbách.
            Po hodině a půl jsme jich měli dost. Šli jsme k Lukášovi domů, protože neměl nikoho doma. Dali jsme nakrájené houby na topení, aby se proschly aspoň trochu. Zatím jsme šli k němu do pokoje a kecali jsme. Asi hodinu, než nebylo už skoro o čem. Houby uschlé úplně nebyly, kašlali jsme na to. Uvařili jsme vodu, nadrobno nakrájené houby nasypali do třech hrnků a zalili vodou. "Ještě cukr. Jinak to pít nebudu," říkám, "je to pěkně hnusný." "Ok." Tak jsme to pořádně osladili a vypili. Hrnky jsme hodili do dřezu a šli ven. Někam na louku, užít si ty houby.
            V půli cesty už jsem se začala tlumit růžové spirále, která se mi zjevila. Povídám: "Ty podělaná bárbínská haluško!" Začala jsem se děsně smát. "Čum, na Jitku už to de." Taky se zasmál. Došli jsme na louku, sedli jsme si pod javor. Lukáš se začal něčemu hrozně smát a utíkat před čímsi, Týna se tlemila jemu.
            Přede mnou se snášel jeden, červenožlutý list. Když se snesl, vzala jsem ho do ruky. Najednou otevřel oči, usmál se na mě a řekl: "Dej mi taky. Já to chci taky zkusit. Dej mi!" "Ale já už nemám," řekla jsem mu. Týna s Lukášem mě začaly se zájmem pozorovat, na koho to asi mluvím. Ten list se zamračil. Natáhl ke mně malou ručku a začal mě s ní plácat po rameni a křičel u toho: "Dej mi! Dej mi!" "Nech mě bejt!" Zařvala jsem na něj a pustila ho na zem. Když dopadl, byl z něj zase normální list, do kterého byste nikdy neřekli že by mohl někdy promluvit. Lehla jsem si do trávy a chvíli pozorovala barevné spirály, které se obtáčeli jedna kolem druhé a pořád se měnily, mizely a zase se oběvovaly.
            Potom mě zaujala jedna obrovská sedmikráska. Nebo to je kopretina? To je jedno. Koukla jsem se na ni. Usmála jsem se na ni, chtěla ji vzít do ruky, ale když jsem se jí dotkla, proměnila se v obrovskou masožravou kytku s nechutně velkýma tesákama. Zvedla jsem se a běžela jsem od ní, protože jsem se bála že mě kousne. Když byla zase normální lehla jsem si v bezpečné vzdálenosti od ní do trávy. Chvíli jsem zase pozorovala spirály, pak jsem zívla a během chvilky spala jako mimino.

Pokračování příště..
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 --AdUshQa-- --AdUshQa-- | Web | 22. července 2010 v 11:48 | Reagovat

och:) famózní a bude aj pokračování paráda :)))

2 Nikol Nikol | 22. července 2010 v 12:50 | Reagovat

Děkuji Ti za krásný příběh už se těším na pokračování :-) Děkuji

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama